Jsem Petr Pacher

„To, na co jsi včera myslel, způsobuje, co dnes děláš a vyústí v to, kým zítra budeš.“

Když jsem od svého týmu dostal za úkol zpracovat stránku o mně, hodně jsem o tom přemýšlel. Ptal jsem se, co má být cílem této stránky a odpovědí mně bylo, že všude uvádím totožný popis a tady, pro doplnění informací k výcviku Rekonstrukce identity, to má být jiné. Tak jsem si sedl a vcítil se do návštěvníka této stránky. Kladl jsem si otázku, odkud vlastně přišel, co je to za člověka a co zde hledá.

Přišel jsem na to, že je vlastně jedno, odkud přicházíte. Je také jedno, kým jste v profesním životě. Tady, na této stránce, jsme všichni jen lidé. Jsme identitami, pro které není důležité společenské postavení, vzdělání, pohlaví, víra, politická příslušnost apod. Jsme si všichni rovni, protože jsme na tento svět přišli nazí a takto z něj i odejdeme.

Tak jsem sedl a popsal se formou mého životního příběhu.

Narodil jsem se 25. 8. 1982 v Brně. Ranné dětství bych řekl, že jsem prožíval víceméně spokojeně s ohledem na to, že si z dětství vybavuji jen několik obrazů a většina z nich je příjemných. Faktem zůstává, že jsem se narodil asi 4 roky po svatbě mých rodičů, kteří se rozvedli tuším v době, kdy mně byly 4 roky. Skutečnost, že jsou rozvedení, jsem se dozvěděl asi když mně bylo 7 nebo 8 let od mámy s tím, že je fajn, abych to věděl od ní a nedozvěděl se to od někoho jiného. Když jsem se ptal, proč jsou tedy spolu, odpovědí pro mě bylo, že kvůli mně.

Asi ve věku 13 let se rodiče opět vzali a já jsem jim byl na svatbě. Podruhé se rozvedli asi v mých 30 letech. Omlouvám se, že si to přesně nepamatuji, ale pro mě je v tomto ohledu důležitější obsah než časová osa. Nicméně znám pouze 2 manželství, které se dvakrát vzali a rozvedli, takže to vnímám jako něco ne zcela obvyklého. Naučil jsem se z toho pro mě velmi klíčovou zkušenost; že nikdy nechci vystavit svoje dítě tomu, že by vyrůstalo v prostředí fiktivní rodiny a do života by si potom muselo odnášet spoustu nezdravých vzorců, domněnek a smýšlení o tom, jak má fungovat vztah mezi mužem a ženou.

Vztahy v naší rodině vnímám jako velmi komplikované. Můj otec i matka pocházeli z prostředí poměrně silně autoritativních rodičů a moji prarodiče, i když zcela odlišně, do nich otiskli sami sebe v podstatě v souladu s tehdejším totalitárním režimem. Tehdy se nosilo rovnostářství, vysoký tlak na hospodárnost, typicky zaměstnanecké myšlení, motivy jako „raději nikde nevyčnívat“, „hlavně se dobře učit“ a po škole si „najít nějakou práci“ a ideálně to v ní „doklepat“ do důchodu. Otci se to podařilo.

Principy jako „práce má být zábavou“, „člověk musí dělat chyby, aby se z nich mohl učit“, „každý má právo na svůj názor“, „identita je svobodná“ byly v oné době čistým nesmyslem. A takto se i odehrávala moje výchova. Rozumím tomu, že definovaný diktát doby neumožňoval nic jiného a pokud si to někdo dovolil dělat a smýšlet o tom jinak, byl rebel. Také rozumím tomu, že ani oni sami nic jiného nezažili, takže praktikovali to, co uměli a v co věřili, že jim na mojí výchově bude fungovat. Nefungovalo.

„Když chcete někomu opravdu pomoci, vaše míra účinnosti se odvíjí přímo od toho, jaké prostředí mu vytvoříte.“

Další mé citáty naleznete zde: https://citaty.net/accounts/5351/

A tak jsem již asi od 14 let snil o tom, že odejdu z domu a ve vyhrocenějších chvílích jsem byl mnohokrát těsně před útěkem. Po střední škole jsem začal studovat lékařskou fakultu a studium na vysoké škole přineslo změnu prostředí, stylu výuky a také mi umožnilo skutečně odejít. A domů jsem se už nikdy vlastně nevrátil. Svoboda, nezávislost a možnost mít vlastní názor, který mohu realizovat a podle něhož mohu žít pro mě byly v dané době to nejcennější. Rozhodně to nebyl snadný život, ale stál za to. Nicméně až tohle období mi umožnilo hledat to, kým vlastně jsem. Takže jsem po několika letech zanechal studia medicíny a ubíral jsem se jinými obory. Nechci zde uvádět, co jsem všechno studoval, snad jen poznamenám, že jsem se našel v propojení psychologie s reálným osobním a pracovním životem. Tedy v tom, jak aplikovat skutečně fungující principy našeho prožívání a chování v životních situacích, abychom se cítili spokojeně a šťastně. Došel mi souvislý kontext dvou myšlenek, co už dávno prohlásil Charles Darwin „člověk se narodí na tento svět, aby žil spokojeně“ a to, co hlásí transcendentální psychologie „člověk se má tak, jak zaslouží“. Pochopil jsem, že od určitého věku (vyzrálosti osobnosti) není podstatné, z jakého kdo pochází prostředí, protože se sám stává zodpovědný za to, jak žije svůj příběh a jak se v životě cítí.

A tak jsem začal sám léčit všechno, co jsem identifikoval jako nezdravé. Nezdravé v jednoznačném pojetí. Tedy to, co mně brání v tom být šťastný a spokojený při naplňování mého životního poslání. Moje životní poslání vnímám v tom, že sám jako zvídavá identita procházím životem a objevuji vše, co mi připadá prospěšné. Poznávám to, žiji to a učím se z toho, i když to rozhodně není vždy příjemné. A díky svému talentu sdílet ostatním, co jsem prožil, srozumitelným a předatelným způsobem, inspiruji a podporuji i jejich chuť učit se a experimentovat jak ve svých osobních, tak i profesních životech.

Sdílením částí mého života chci podpořit tvrzení, že každý z nás má svůj příběh. Každý má své schopnosti a jistě má také své talenty. Bez ohledu na to, z jakého prostředí pocházíme, všichni máme však zodpovědnost za to, jak se cítíme a jak se bude náš životní příběh odvíjet. Všichni se rozhodujeme a neseme za svá rozhodnutí následky.

Není zdravé přenášet zodpovědnost na ostatní. Ono to totiž nejde. Vždy se nám vrátí zpátky. Zpravidla ve chvíli, kdy se nám to jeví nejméně vhodné. A také se vrátí způsobem, který nebývá příjemný. Neuvědomujeme-li si to, máme přirozenou tendenci vinit ostatní. Však život sám nám tím jen dává najevo, že to vždy byla, je a bude jen naše zodpovědnost.

A pokud žijeme vědomý život, žijeme možná v souladu s tím, jak to hlásá yogi a mystik Sadhguru „Nikomu nedávám takovou svobodu, aby mě činil šťastným, nešťastným, nazlobeným či smutným. Tohle privilegium si ponechávám sám pro sebe.“

 

Teď je čas, abyste za to vzali zodpovědnost také vy.

Podívej se na webinář a zjisti víc.